ROZHOVOR S KAPELOU LED SEZELIM (ROCKPALACE.CZ, 5.4.2017)
Když se řekne Děčín, mnohým z vás se pravděpodobně vybaví přístav nebo silná basketbalová tradice či snad rodiště slavného českého fotbalisty Vladimíra Šmicera. Co se týče muziky, spousta z vás si jistě představí legendární přehlídku Děčínská Kotva. V roce 1993 zde vznikla rocková kapela se zajímavým názvem, a to Led Sezelim. Tato kapela již v příštím roce oslaví svých 25 let na scéně. Co všechno plánují do budoucnosti a chystají v roce svých oslav a také jak se jim připravovalo jejich poslední CD jsme si povídali s frontmanem této kapely Richardem Musilem i ostatními členy.
Děčínská rocková skupina vznikla 18. května 1993. Kapelou prošlo za ty roky 11 muzikantů, kteří postupně odcházeli, ale zase se po čase velice rádi vraceli. Z té úplně původní sestavy zůstali dnes už jen dva: Richard Musil (zpěv a v 90. letech baskytara), Honza Gorej (bicí), dále služebně poměrně dlouho hrající Milan Douda (baskytara, tu a tam zpěv) a Adam Musil (kytara, baskytara, elektronika, a doprovodný zpěv). Položil jsem klukům pár otázek:
Vzpomeneš si, Richarde, jak ses dostal k muzice?
Částečně s radostí, jako většina puberťáků, poslechem hudby, kterou jsem hltal z poškrábaných gramodesek zahraničních interpretů, pokoutně zakoupených na burzách, a z magnetofonových kazet. Ty desky i kazety dodnes mám doma a nevyhodil bych je ani za nic. Druhá část mého prvního setkání s hudbou už tak radostná nebyla. Naši mne přihlásili do Lidové školy umění. Napřed jsem se učil dva roky na zobcovou flétnu, to ještě šlo, pak asi 6 let na klarinet, kterýžto nástroj mě šíleně nebavil. Nerad jsem cvičil a hodiny ve škole se pak pro mne stávaly doslova peklem. Škoda, mohl ze mne být ve finále třeba saxofonista. Každopádně těch let učení nelituji, daly mi základy hudebního vzdělání, čtení a záznam hudby v notách, cit pro harmonii, stupnice a veškerou tuhle hudební teorii. Nutno podotknout, že všichni ostatní členové kapely, minulí i současní, šli na věc samoucky, bez dozoru otráveného pedagoga. A samozřejmě dosáhli mnohem lepších výsledků a navíc bez nerváků.
Jak ses dostal z jižních Čech až do severních?
Autem (smích). Ne, vážně. Narodil jsem se tam a prožil část dětství a dodnes je Jihočeský kraj pro mne zemí zaslíbenou. Na sever mě přivedlo přijetí na průmyslovou školu strojní v Děčíně a už jsem tu po vojně zůstal. Na jihu bylo v té době, za bolševika, téměř nemožné dostat se na školu, pokud jsi nebyl z pohledu komančů zcela kádrově čistý a pro ně perspektivní pro vstup do partaje, nebo jsi neměl tutovou tlačenku.
Kluci, kdo jsou vašimi hudebními vzory?
Milan Douda: Flea, Stanley Clarke, John Patitucci, Steve Reich, Freak Power, Nirvana, Pearl Jam, Pink Floyd, Jazz Q, Energit, Blue Effect, Cavalera Conspiracy, Mahavishnu Orchestra, Massive Attack, Michal Pavlíček, Psí Vojáci, Prouza, Vladimír Pandrůněk, Ravelin 7, Röyksoup, Už jsme doma – jo, to uznávám, roztodivná směsice lidí a kapel od ambientu/jazzu až punk/HC/metal, ale v různých životních obdobích jsem měl různý idoly a do dneška všechny poslouchám podle aktuální nálady, tak to zkrátka je a ten seznam by klidně mohl být několikrát větší. Ovšem poslední rok jsem silně nucen tlakem zvenčí k poslechu CD a návštěvě koncertů skupiny Pískomil Se Vrací :-).
Honza Gorej: Já už žádné hudební vzory nemám.
Richard Musil: Jednoznačně na prvních třech místech Beatles ve své druhé éře, Pink Floyd a Rolling Stones. Ale pozor! Pro někoho může být i šokující sledovat mne s jakým zaujetím poslouchám nahrávky jihočeských lidovek ze 70. let v podání folkových Minnesengrů.
Kde čerpá kapela Led Sezelim inspiraci pro svoji tvorbu?
Richard Musil: Ve vlastním nitru a cítění jednotlivých muzikantů. Pokud na píseň nestačíme s textem, nestydíme se sáhnout po poezii či literární klasice. Tím, jak se průběžně dost často měnila sestava teamu, je to docela znát i na našich albech. Každé je hudebně úplně jiné.
Jak vlastně vznikl název Led Sezelim?
Richard Musil: Promiň, ale to je pro nás už tak protivná otázka. Ptá se na ni snad každý novinář. Asi po třetí zkoušce někdo plácnul ten název u piva. Všichni se tomu zasmáli, a jako, že zatím jo. Hráli jsme v té době výhradně hard rock a rythm´n´blues čistě vlastní produkce. Neměla to být v žádném případě parodie na Zeppelíny, který jsme všichni milovali. Ani jsme nikdy nechtěli být revivalová kapela. V úplných počátcích, když na nás někdo zařval z publika, ať od nich něco teda zahrajeme, a lidi byli neodbytný, tak jsme zahráli Mobydicka nebo Heartbreaker. A převzatých písní jsme vůbec hráli málo. Jenom do počtu, když nás smlouva dotlačila hrát někde s přestávkami třeba 5 hodin celý večer. Pak přišli na řadu i kousky třeba od Cream, UFO, Boba Dylana nebo Progres 2. Vždycky jsme chtěli tvořit a hrát jen vlastní věci a s texty hezky česky. Když jsme konečně trochu zestárli a došlo nám někdy kolem přelomu milénia, že ten název je fakt docela blbej, bylo už ale pozdě a taky netaktický měnit zavedenou značku.
V momentálně čtyřčlenné, ještě nedávno pětičlenné, kapele spolu hrají také otec Richard a syn Adam. Vedl otec Adama k muzice a chtěl, aby byl muzikantem?
Richard Musil: Mám takovou náturu, že nerad někoho do něčeho nutím za každou cenu. Adam v muzice našel zalíbení sám, ale co budu mluvit za něj. Ať se vyjádří on.
Adam Musil: Jak bylo řečeno, k hudbě jsem si našel cestu sám.
Jak a kdy ses, Adame, do kapely dostal?
Adam Musil: V kapele působím oficiálně od března 2013, kdy jsem si koncertně poprvé zahrál s kapelou na doprovodnou kytaru. Ale už rok před tím, když se kapela začala probouzet z několika let trvající pasivity, jsem s ní spolupracoval, účastnil jsem se zkoušek, takže jsem písně znal. Nakonec jsem se i připojil s arabskými perkusními bubínky. Takže by se dalo říci, že v kapele hraji již více jak 5 let.
Co na Adamovo působení v kapele říkají ostatní členové kapely?
Honza Gorej: Určitě má navíc, než hrát pořád s námi.
Richard Musil: Já ho beru jako přínos. Díky němu jsem pochopil, že rocková muzika se dá dělat i s inovativním přístupem, jinak, než v dřevních dobách bigbítu.
Jaké to vlastně je hrát s vlastním synem v jedné kapele?
Richard Musil: Nic mimořádného. V kapele jsme příbuzenské vztahy vymazali. Tam jsme hudební partneři a můžeme si říct, co chceme, já to tak beru a nechám si i leccos líbit. U poslední desky byl producentem a nahrávacím technikem i muzikantem v jedné osobě a dával mi pořádně zabrat. Táta, netáta, tohle šlo stranou.
Je od o generaci starších členů Led Sezelim přáno Adamovi, aby se dostal někam dál, anebo by spíše přivítali, aby pokračoval v odkazu, který již 24 let budujete?
Honza Gorej: Já Adamovi přeji, aby se dostal někam dál, co nejrychleji.
Richard Musil: Jednou, a nebude to možná dlouho trvat, bublina prostě splaskne a Led Sezelim skončí ve starým železe a bude to. V podstatě se průběžně rozpadáváme celých těch 24 let. Adam má na rozdíl od nás, chlapíků středního věku, všechno před sebou a může dělat zajímavý progresivní projekty. Proč by měl tlačit, pokud by si to vysloveně sám nepřál, káru staromódní kapely dalších 25 let?
Jak vás napadlo, Richarde a Adame, nahrát album „V Českém moři“ ve dvou?
Richard Musil: Trochu oklikou. Jednak nám bylo docela líto některých písní, které se nedostaly na předchozí album Park Viktoria (2015) a zbytek kapely o ně po nějakém čase živého hraní ztratil zájem. Pak nám přišla jako zázrakem do ruky básnička Jiřího Žáčka “České moře“, která parádně zapadla do již vymyšleného hudebního základu.
Adam Musil: A nakonec nám došlo, že všech 12 skladeb, které jsme postupně natáčeli v domácím studiu mezi koncertováním s kompletní kapelou, zapadá texty, tématy, myšlenkami, jaksi do koncepčního tvaru, a to i přesto, že je album žánrovou i nástrojovou pestrostí velmi různorodé. A desku jsme doplnili i novým materiálem, který kapela nehrála. Rozhodně ale ty dva kusy nepovažujeme za nějakou vatu k natažení stopáže alba.
Kdo byl hlavním iniciátorem a motorem natáčení tohoto vašeho zatím posledního alba?
Richard Musil: Pohon byl dvoumotorový (smích).
Co na tento nápad říkají ostatní členové kapely?
Richard Musil: Kluci do projektu nešli, z různých důvodů, hlavně časových. Chvílemi tak nějak sledovali, jak to těsto postupně hněteme. Do poslední chvíle jsme ani nevěděli, zda to nebude jen náš sólový projekt. Ale jsou tam hlavně písně Led Sezelim, takže svolili, aby vyšlo pod hlavičkou kapely. Dodatečně nám kupodivu nenadávali, protože album ve výsledku podle ohlasu recenzí i posluchačů nedopadlo asi úplně špatně.
Kde nejraději hrajete a proč?
Richard Musil: Nejraději hrajeme tam, kde je dobrá atmosféra a chodí fajn vnímaví lidičky. Naším domovským klubíkem je děčínský Bodenbach, jinak ale s koncerty v Děčíně šetříme, raději brázdíme jinými místy po našich vlastech českých. Párkrát jsme si zahráli i v zahraničí, v 90. letech asi pět koncertů v Sasku, v Drážďanech a okolí. Před třemi lety jsme si pak parádně užili Festival Banát, v jedné z šesti českých vesnic (v Eibenthalu neboli Tisovém údolí) v této části Rumunska při Dunaji na hranici se Srbskem. Parta nadšenců z Čech tam už několik let pořádá letní festival pro tak nějak zapomenuté české krajany, kteří tam žijí snad už od dob Marie Terezie, drží si český jazyk a tradice. Festival bývá obsazen předními českými kapelami, a dokonce dokáží organizátoři přitáhnout autobusy na festival i více jak tisícovku českých a slovenských fanoušků, a to nejen zúčastněných kapel. V tom je vlastně hlavní smysl celé té akce, ukázat, že ti Češi tam žijí a zaslouží si naši pozornost i pomoc. Všichni jsou tam pak půl týdne, jak jedna velká rodina. Takový česko-rumunský miniwoodstock. Je tam i úchvatná krajina a srdeční lidé, takže ideální tip na báječnou dovolenou!
V příštím roce vaše kapela oslaví již 25 let na scéně. Můžete už nyní prozradit, co všechno chystáte ve výročním roce 2018?
Richard Musil: Zatím se dá prozradit pouze toto: Oslava proběhne v největším děčínském klubu Garage Le Noir v pátek 18. května 2018 od 22 hodin a příchozí uslyší od nás symbolicky právě 25 písní, pro které sami hlasují na našich webových stránkách www.ledsezelim.estranky.cz .
Adam Musil: Na příští rok chystáme krátké, zatím šesti, možná i vícepísňové, album, které budu znovu produkovat. To se bude od předchozích dvou zase lišit. Mojí představou bude tentokrát jakýsi progresivní neo-punk s velkým důrazem na basovou linku a beat. Překvapením bude, že nahrání doprovodné i sólové kytary přislíbil bývalý člen kapely, Nargy. Tím, že se na tomto projektu budou částečně podílet i bývalí členové kapely, mohlo by být album pěkným dárkem pro naše fanoušky k nastávajícímu výročí.
Kde byste si ještě chtěli zahrát?
Richard Musil: Já v podstatě kdekoliv. Třeba ve Vladislavským sále na hradě :-) .
Milan Douda: Mno, já už mám skoro splněno - hrál jsem ve Vagonu, v Rock Café, ve Státní opeře, v Ústí na Nádheře, v Rumunsku v Banátu... Nejde mi ani tak o to KDE, ale JAK a jestli to lidi baví nebo ne. Sem dost často nespokojenej s předvedeným výkonem, ale hraní mě baví, takže díky za každý další koncert kdekoli.
Honza Gorej: Ve vakuu (smích)!
Komu byste chtěli dělat předkapelu a proč?
Milan Douda: Ravelin 7, protože jejich hraní má obrovskou energii a emoce. Navíc s Bauštym a Honzou Mužikem jsme začínali hrát H/C.
Honza Gorej: Led Zeppelin, když už jsme ti Led Sezelim.
Richard Musil: Budu neskutečně fantasmagorní a neomaleně drzý, což je u mne obvyklé. Buď Vláďovi Mišíkovi s ETC, nebo některé brněnské kapele, ve které působí Pavel Váně (Progres, Bronz atd.), to jsou moje krevní skupiny.
Co byste závěrem vzkázali čtenářům Rockpalace.cz?
Richard Musil: Aby nezírali pořád do svých mobilů, tabletů a počítačů, a šli ven na vzduch, ať už svítí slunko nebo je hnusně. A místo sociálních sítí na virtuálním internetu, aby mezi sebou vytvořili síť opravdovou, lidskou, třeba takovou síť, že se chytnou kolem ramen, za ruce, kluci holky kolem pasu a šli si to někam užít do přírody, nebo aspoň do parku, galerie, muzea, divadla nebo hudebního klubu. Lidičky, život je krátký, proto na sebe mluvte, koukejte si vzájemně do očí a mějte spolu skutečný verbální kontakt. Až odtrhnete konečně svůj zrak od displeyů, bude už možná pozdě. Jo a ještě jedna věc, nenechte se příliš vážně ovlivňovat lidmi z tý tzv. veliký politiky. Dost často jsou to psychopati, co myslí jen na sebe.
Za rozhovor děkujeme.
Pro Rockpalace Martin Fejfar
